Každý, kdo se rozhodne pořídit si fretku, si musí dobře rozmyslet, jaké návyky jí v dětství vštípí. Nemluvím zdaleka jen o návycích hygienických, protože stejnou železnou pravidelnost dodržují tchoříci i ve svém časovém rozvrhu, oblíbené stravě atd. Přesvědčil se o tom nejeden chovatel, který procestoval daleké okolí aby sehnal krmení, na které je jeho miláček zvyklý. Na druhou stranu si tak fretky vypěstují často velice milé zvyky. Například náš Ferda se kdysi naučil otírat si o předložený hadřík bradu vždy po vylízání kelímku od jogurtu. (Pokud ovšem hadřík nebyl po ruce-nebo spíš po tlamě-vrhnul se i na pánovy ponožky-inu zvyk je zvyk.)
Také jedna z největších předností fretek pro zaměstnaného chovatele-totiž jejich ranní a večerní aktivita-má svá úskalí. A tak jsme dlouho (a většinou marně) vysvětlovali našim zvířátkům, že v neděli opravdu není nutné vstávat v pět ráno a jít si honem hrát. Časem to trošku vstřebali, a vzájemný kompromis, kdy si ,,přispíme" někdy až do sedmi, považujeme za velký úspěch. V době, kdy jsem zůstala doma ,,na volné noze" a vstávala naopak později si sice po čase přivykli, ale když potřebuji ráno někam odejít, musím je doslova tahat z pelíšku, aby se šli nasnídat.
Ono totiž s tchoří snídaní to také není jednoduché. Samička vcelku nedělá problémy, ale Ferdu jsem odmalička učila (ani nevím, co mě to napadlo), že snídat a večeřet se musí v kuchyni na linoleu, kde se dají smést drobečky. Protože to je už pětiletý pán, který si na své zvyky potrpí, dokáže, celý hladový, hrabat třeba hodinu u dveří, za zády plnou misku, dokud ho nepustím, aby se najedl ,,na svobodě". Když je zavřený ve voliéře, prostě mu nechutná. Stejně tak si podané pamlsky dlouho nosil do misky, než byl ochoten se jimi vůbec zabývat-přeci nebude jíst ze země.
Ferdova záliba v železné pravidelnosti ovšem dosáhla vrcholu v době, kdy se mu podařilo škrábnout se při hře do oka. Poranění rohovky není nic příjemného, stejně jako pravidelné ošetřování. Zvířátko jen těžko pochopí, proč mu každé čtyři hodiny zalepíte oko antibiotickou mastí, která páchne, studí, není přes ní vidět a je celkově zcela odporná. Proto jsem nešetřila chválou a po každém ošetření následovala i malá odměna ,,za statečnost". Nejen že si Ferda ve své důvěřivosti nechal toto ubližování líbit a veškerý odpor omezil na nešťastné dotčené pokvikávání, ale za pár dní jsem si všimla, že ho na ošetřování ani nemusím budit nebo pro něj chodit. Jeho vnitřní hodiny fungovaly naprosto spolehlivě: v určenou hodinu, téměř na minutu přesně, přišel ke mě a čekal. Když jsem se k ničemu neměla, vylezl mi po nohách, položil hlavu do klína a nastavil očíčko k ošetření. Všichni jsme ho podezírali ze zištnosti (když si někdo nechá pro pětník vrtat koleno, proč by si Ferda nedal pro kousek piškotu mazat oko?), ale když léčba skončila, a Ferda stále trval na ,,ošetření", zkusila jsem mu dát odměnu jen tak. Nevím, jestli to byl zvyk nebo poctivost, ale tvářil se udiveně a nechtěl si nic vzít, dokud si to nezaslouží. Bylo tedy nutné zavést odvykací kůru, kdy jsem mu alespoň občas vykapala oko borovou vodou-teprve pak byl ochoten nechat se politovat a odměnit za přestálé utrpení.
Také jedna z největších předností fretek pro zaměstnaného chovatele-totiž jejich ranní a večerní aktivita-má svá úskalí. A tak jsme dlouho (a většinou marně) vysvětlovali našim zvířátkům, že v neděli opravdu není nutné vstávat v pět ráno a jít si honem hrát. Časem to trošku vstřebali, a vzájemný kompromis, kdy si ,,přispíme" někdy až do sedmi, považujeme za velký úspěch. V době, kdy jsem zůstala doma ,,na volné noze" a vstávala naopak později si sice po čase přivykli, ale když potřebuji ráno někam odejít, musím je doslova tahat z pelíšku, aby se šli nasnídat.
Ono totiž s tchoří snídaní to také není jednoduché. Samička vcelku nedělá problémy, ale Ferdu jsem odmalička učila (ani nevím, co mě to napadlo), že snídat a večeřet se musí v kuchyni na linoleu, kde se dají smést drobečky. Protože to je už pětiletý pán, který si na své zvyky potrpí, dokáže, celý hladový, hrabat třeba hodinu u dveří, za zády plnou misku, dokud ho nepustím, aby se najedl ,,na svobodě". Když je zavřený ve voliéře, prostě mu nechutná. Stejně tak si podané pamlsky dlouho nosil do misky, než byl ochoten se jimi vůbec zabývat-přeci nebude jíst ze země.
Ferdova záliba v železné pravidelnosti ovšem dosáhla vrcholu v době, kdy se mu podařilo škrábnout se při hře do oka. Poranění rohovky není nic příjemného, stejně jako pravidelné ošetřování. Zvířátko jen těžko pochopí, proč mu každé čtyři hodiny zalepíte oko antibiotickou mastí, která páchne, studí, není přes ní vidět a je celkově zcela odporná. Proto jsem nešetřila chválou a po každém ošetření následovala i malá odměna ,,za statečnost". Nejen že si Ferda ve své důvěřivosti nechal toto ubližování líbit a veškerý odpor omezil na nešťastné dotčené pokvikávání, ale za pár dní jsem si všimla, že ho na ošetřování ani nemusím budit nebo pro něj chodit. Jeho vnitřní hodiny fungovaly naprosto spolehlivě: v určenou hodinu, téměř na minutu přesně, přišel ke mě a čekal. Když jsem se k ničemu neměla, vylezl mi po nohách, položil hlavu do klína a nastavil očíčko k ošetření. Všichni jsme ho podezírali ze zištnosti (když si někdo nechá pro pětník vrtat koleno, proč by si Ferda nedal pro kousek piškotu mazat oko?), ale když léčba skončila, a Ferda stále trval na ,,ošetření", zkusila jsem mu dát odměnu jen tak. Nevím, jestli to byl zvyk nebo poctivost, ale tvářil se udiveně a nechtěl si nic vzít, dokud si to nezaslouží. Bylo tedy nutné zavést odvykací kůru, kdy jsem mu alespoň občas vykapala oko borovou vodou-teprve pak byl ochoten nechat se politovat a odměnit za přestálé utrpení.
